All We Need Is Boost – nejen název první nahrávky plzeňské all-star kapely, ale i výkřik k apatickému lidstvu, ztrativšímu schopnost citů a trpícímu absencí jakékoli solidarity. Nebo výzva lokálnější – místní scéna potřebuje nakopnout. Vůbec ale taky nemusíte All We Need Is Boost brát jako výzvu, ale jako suché konstatování – každý občas potřebujeme dodat energii, odvahu. Důležité je, že BOOST se s ničím nepářou už od začátku, a že je to parta mnoha hudebními i životními zkušenostmi zocelených osobností. Hořký infernální riffy se na aktuální desce Flesh & Bones (2024, Day After Records) rozrostly o post-punkovější nálady a Boost tak opět vnáší svěží vítr do českých hardcore vod. Plzeňská kapela po rošádě v sestavě je teď skutečně savage.
Čtveřice rezidentů jihočeské slavonické legendární základny Barakos ve složení basa-bicí-kytara-řev produkující metal-doom-sludge.
Kapela z uničovských undergroundových bažin drtí společenské stereotypy syrovým stench/crustem na dvě kytary a hrubým vokálem už od roku 2005.První zářez mají z roku 2011 a s albem V propasti utrpení. Následovala deska Není cesty zpět, která byla vydána jako split LP s Lichens v roce 2018. V roce 2022 přišel zatím poslední úder a to album V okovech strachu. Žádné kompromisy, jen čistá energie a stenchcore. Všechny nahrávky jsou k poslechu na YT, Spotify a Bandcamp.
Projekt, založený v roce 2018, byl zpočátku prostředkem pro dlouholeté přátele, jak vyjádřit svou společnou vášeň pro poutavá a niterná živá vystoupení. V průběhu let Gloin podnikli několik severoamerických turné, kde vystoupili na významných akcích, jako jsou SXSW, Freakout Fest, New Colossus, Sled Island, Treefort Music Fest, West Fest a FME. Sdíleli pódium s mezinárodními umělci jako Snapped Ankles, Osees, Amyl & the Sniffers, Brian Jonestown Massacre, A Place to Bury Strangers, Orville Peck, Moon Duo a Night Beats.
V plné síle kladli důraz na nezapomenutelné koncerty plné improvizace a experimentování. Hudebníci důvěřovali svým instinktům, že čím hlasitěji, tím lépe, a na oplátku nabízeli katarzní živé sety, které představují „poutavý zvuk, který připomíná umělce jako Dummy a Yoo Doo Right“ (Paste).
Jejich debutové album, inspirované nonšalantní vervou Sonic Youth a agresivním hudebním přístupem Lightning Bolt, je plné popových melodií a hlučných aranžmá, podpořených zkreslenou rytmickou sekcí, která nabízí spoustu naléhavosti, ale i uklidňujících groovů. Exclaim! o albu napsali: „Ne mnoho alb má sílu přenést vás do zcela nového rozpoložení mysli – ať už zlověstného nebo radostného – během prvních několika sekund, ale We Found This, debutové album od Gloin, to dělá přesně tak.“
Na jaře roku 2025 vydávají Gloin novou desku "All of your anger is actually shame (and I bet that makes you angry)".
.png)
V kapele E Converso, jež vznikla v roce 2011, spojili síly čtyři talentovaní hudebníci nastupující generace. Saxofonista Michal Wróblewski formaci charakterizuje jako žánrově otevřenou a nevázaně improvizující. „Ve své hudbě pracujeme s improvizací na všechny možné způsoby. Propojujeme vlivy newyorské downtown scény, současného evropského jazzu a volné improvizace."
E Converso pracuje s náladou, náhodou a emocemi tak, že její formálně plastické kompozice mohou zaznít a také zaznívají každý večer úplně jinak. Svou dynamickou a energickou hudbou s originálním pojetím a s lehkou dávkou humoru bojuje kapela proti hudebním konvencím. Těleso, které z poloviny tvoří bývalí studenti Katedry jazzové interpretace brněnské JAMU, prakticky již od svého vzniku pravidelně účinkuje na koncertech a festivalech po celé České republice i mimo ní (Paris Jazz club, Brno Jazz Fest, Hevhetia Fest Košice, United Islands, Živá Ulice v Plzni, Žižkov Meets Jazz, Slánské Jazzové Dny). V lednu roku 2014 natočila skupina kritikou velmi oceňované debutové album s názvem "Konspirační teorie".
Po úspěšné první desce Konspirační Melodie, vydané na konci roku 2014, se členové kapely E Converso rozhodli, že druhé album natočí živě během svých koncertů. Čas nadešel, skupina poskládala dohromady nový repertoár a během dvou posledních říjnových večerů tuto hudbu zvěční na druhém dlouhohrajícím kompaktním disku. Uskuteční se tak spravedlivě v Praze a v Brně. Příjďte podpořit kapelu E Converso a staňte se součástí magických okamžiků zvěčňování.
Táborský experimentální „two men project“ Jana Svačiny, hrajícího na bicí v kapele Please The Trees a Veena, a Patrika Tygra, z kapel Elektronika, ex C a ex Waawe. Projekt inspirovaný jak kraut rockem a psychedelií let 70., elektronickou a ambientní hudbou 90. let, tak zároveň soudobou experimentální a noise elektronickou scénou.
Rezidentní DJ Tovačovského2 si mimo bubnování v kapele "We" omotává podrážky na podlážkách z 4/4-beatů a breakbeatu
.jpg)
sinks jsou noise-rockové trio z Brna. Hudebně míchají groovy basové linky s komplexními, ale tanečními beaty a minimalistickou, explozivní kytarou. V textech se zaobírají vztekem, úskalími a problematikou života v pozdním kapitalismu. Publika po celé Evropě vyzdvihují energičnost, expresivitu a syrovost jejich živých vystoupení, v čemž je sinks i nadále utvrzují neúnavným koncertováním.
Brněnská post-punková kapela sinks ve své hudbě volně přechází tam a zpět přes hranici hluku a klidných harmonických pasáží. Minimalisticky výbušné pojetí instrumentálních částí inspirované prvopočátky žánru post-punk je doplněno expresivním vokálním projevem.
Trojice z Prahy a severních Čech, hlasitá kombinace noise rocku a punku s českými texty.
Část recenze desky BAU od "Na Druhé straně řeky":
"I kdyby ses postavil/-a na hlavu, nenacpeš tenhle materiál do žádné ze škatulek, protože jednoduše nikam nepasuje. Jen stěží definovatelná záležitost, která neustále protéká mezi prsty a neustále mění tvar i podobu. Místy je v tom slyšet všechno, co už si někdy někde slyšel/-a, o pár chvil později v tom není slyšet vůbec nic známého. Mně osobně celé podání desky dost připomnělo album Rozdělit od jihočeského party Nuly, ale z nějakých důvodů jsem tom slyšel a slyším třeba i A Place To Bury Strangers. Právě ona neuchopitelnost a jakási prapodivná nejednoznačnost dává BAU ohromnou sílu a posouvá ji na trochu jinou úroveň.
Je to celé jaksi roztěkané, ale přitom stabilní a jisté. Napjaté a zároveň uvolněné, jemné a tvrdé. A všechno to jde skvěle dohromady. BAU se na nic neptá, přináší prostě něco nového, něco podmanivého, něco, z čeho Ti ve výsledku půjde hlava kolem. Drnčící kytary, které někdy zní tak zlámaně, až naskakuje husí kůže, jindy svou jemností hladí po tváři, k tomu zadumané a zastřené vokály a zvláštní syrová atmosféra, která Tě ale hravě zvládne vtáhnou do svých spárů. Špinavý a roztřesený zvuk tomu pak nasazuje tu správnou korunu.""
4 piece grrrl kapela z Kroměříže. Pomalé skučící riffy, doplněné o lyrické texty plné dívčí melancholie a šumu holubích křídel. Inspirace z vína a vanilkových dortů se šlehačkou.
Místo popěvku řev, struny jako střepy, rytmy pro nezúčastněné, reflexe ulice, holubi to všechno pozorují a vrací emoce. Vytáhni hlavu z pračky, tělo ze špinavý hospody na kraji města, a poslechni si o sobě pár písniček.
Švycárské dívčí duo Sun Cousto je směsicí ostrého punku, autentického popu a svobodného, sebevědomého experimentování. Sun Cousto se hlásí k vlivům lofi/twee a překračují styly a kódy, aby se vyjádřili frontálně a v malých, napůl auto-fiktivních příbězích.
Zdokonalují své schopnosti. Christophe F hraje na bubny tak neúnavně a brutálně, že je snadné zapomenout, že chybí basová sekce. Je to rytmická sekce s jedním mužem, která to více než vynahrazuje, a když bicí vypadnou, je to ekvivalentní tomu, když basa vypadne v jakékoli jiné písni, cítíte její absenci a píseň působí lehčím dojmem v těch chvílích, než se bicí nemilosrdně vrátí zpět. Ale v jiných týmech Christophe také sveze groove, pokud to píseň potřebuje, a nechá šílené riffy hlavního kytaristy/zpěváka Sheika Anoraka poskakovat po nýtech v těchto groovech a dávat prostor tam, kde je to potřeba. Dva příklady toho se nacházejí uprostřed alba: „Dead End Conversation“ a „Untitled“. První píseň je kytarová šílenost, při které Anorak kvílí, podobně jako hyena nebo kojot, po kterém je jeho kapela pojmenována. Druhá píseň je jemnější záležitostí, která se pomalu nabaluje, pomalu se vine do rytmu, než se v druhé polovině rozběhne a znovu se vine, než ztichne. Je podivně uspokojivá a vede přímo k závěrečným dvěma skladbám, které jsou dvěma z hlučnějších písní na albu. Pod vším tím hlukem, křikem a úžasným smyslem pro tempo je na všech těchto písních také něco podivně chytlavého. V žádném případě se nejedná o pop-punk ani nic podobného, ale kdybyste někoho vzali na koncert Vultures Hyenas and Coyotes, pravděpodobně by si odnesl dva dojmy: 1. Jak nesmírně talentovaní tihle dva jsou a 2. Jak zábavné a podivně… taneční? tyhle písničky jsou? Skoro si dokážete představit předchozí, mladší verzi této kapely, jak hraje v roce 2006 na skvělých univerzitních domácích večírcích, za předpokladu, že tohle kapely ve Francii dělají. Ale tahle verze? Člověče, na to je až moc dobrá, až moc uhlazená. A teď už je zatraceně stará. Ale vsadím se, že předvádějí skvělý show, a já se absolutně nemůžu dočkat, až uslyším, co Vultures Hyenas and Coyotes udělají příště, protože jejich jediným limitem je síla jejich dreeeeeaaaammmmů. A proto tohle dostalo titul Nejlepší album týdne, přítelkyně.
https://www.teresariemann.com/
(*1988 v Dachau) žije a pracuje jako performerka, hudebnice (skladby / improvizace: bicí, klavír, zpěv) a spisovatelka od roku 2012 v Berlíně. Od roku 2010 organizuje a inscenuje řadu koncertů, čtení a performancí od Polska po Tunisko. S různými kapelami koncertovala po celé Evropě a prezentovala velmi intenzivní sólová nebo dvoučlenná vystoupení na festivalech, např. „Choufthouhonna“, 2016, Tunis; „Queerfest“ 2015, Poznaň; „Zwischenraum Festival“ 2015, Sotodo Berlin 2017, Onomatopoesietage Innsbruck 2017 (...) V roce 2010 spoluzaložila kulturní prostor „Café Decentral“ v Innsbrucku v Rakousku. Od roku 2012 je součástí sdružení XB-Liebig (Berlín) a kurátoruje různé koncerty, čtení a interdisciplinární akce. Berlínská hudebnice, básnířka a performerka Teresa Riemann, vycházející z temných jeskyní kolektivního německého podvědomí a pronikající skrze berlínskou noise scénu, zkoumá prostřednictvím své tvůrčí tvorby temnotu a ještě více světlo, které se nachází v prostorách, které rádi uchováváme zamčené daleko od viditelného místa. Poté, co se naučila hrát na klavír klasickým způsobem, s vyloučením veškeré vášně z čisté dokonalosti, začala rozvíjet skutečné umění hry tím, že se sama učila hrát na nástroje, počínaje elektrickou kytarou a později objevila bicí. Od roku 2013 se aktivně účastní různých hudebních spoluprací, aby se zařadila do širokého pole nové hudby, která však přichází se syrovou energií a nachází se daleko od hygienické úpravy čistého intelektualismu. Hrála s různými hudebníky v improvizované hudbě po celé Evropě, zejména jako bubenice se silným hlasem. Spolupracovala s Philem Mintonem, Bobem Rutmanem, Markem Reederem, Norbertem Stammbergerem, Riekem Okudou, Ekehardtem Rainalterem a mnoha dalšími. Kromě toho si sama vytvořila skladby na klavír s vokálem. V roce 2013 nahrála své první sólové album „She has lost control again“, částečně komponované, částečně improvizované, s využitím kytar, zpěvu a bicích. Účastnila se různých divadelních projektů a v roce 2015 byla poprvé uvedena její hra „punch me“. Od roku 2017 hraje v kapelách „Inutile Témoin“ (Amélie Legrand – violoncello, zpěv / Teresa Riemann – bicí, zpěv) a „Naked in the Zoo“ (Ruben Tenenbaum – housle / Teresa Riemann – bicí, zpěv). Od roku 2021 se věnuje především svému sólovému projektu s bicími nástroji. Její umělecký přístup by nejlépe popsal výraz „Every dogma is a coma“.
